Rostoucí počet ochranných známek registrovaných v Česku i na úrovni Evropské unie znamená stále vyšší riziko kolize mezi podobnými označeními. V situaci, kdy si dvě nebo více společností nárokují práva ke značkám, které jsou si podobné nebo shodné, mohou nastat právní spory o jejich oprávněné užívání. Jedním z preventivních řešení těchto sporů je koexistenční smlouva. Jaký má ale taková smlouva význam z pohledu práva, a chrání opravdu před budoucím napadením?
Co je koexistenční smlouva?
Koexistenční smlouva je dvoustranná dohoda mezi vlastníky ochranných známek, které jsou si natolik podobné, že by mohly vstoupit do konfliktu. Smluvní strany se dohodnou, za jakých podmínek mohou jejich známky koexistovat — tedy vedle sebe existovat — a zároveň se zavazují, že si nebudou bránit v jejich užívání nebo registraci.
Co bývá obsahem koexistenční smlouvy?
Koexistenční smlouvy se uzavírají na míru konkrétním případům. Typicky upravují:
- teritoriální rozsah užívání jednotlivých známek (např. jedna značka pro ČR, druhá pro zbytek EU),
- seznam výrobků a služeb, pro které mohou být ochranné známky užívány,
- závazek zdržet se napadení práv druhé strany – jak ve vztahu k užívání, tak i registraci nové známky,
- postupy pro řešení sporů, například rozhodčí doložku nebo volbu rozhodného práva.
Z hlediska smluvního práva jde o klasickou dvoustrannou smlouvu, která zakládá závazky pouze mezi jejími účastníky.
Fungují koexistenční smlouvy i v praxi?
Ano i ne. Teoreticky by měla koexistenční smlouva poskytnout právní jistotu. Pokud se dvě strany dohodnou, že si nebudou konkurovat nebo napadat svá známková práva, měly by být jejich vztahy předvídatelné. Praxe je ale složitější.
To ukazuje i nedávné rozhodnutí EUIPO (Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví), které se zabývalo případem, kdy si dvě společnosti uzavřely koexistenční smlouvu. Přihlašovatel ochranné známky se domníval, že tím je druhá strana vázána a nesmí proti němu podat námitky. Přesto druhá strana námitky podala a odvolávala se na podobnost označení.
Přihlašovatel argumentoval porušením smlouvy. EUIPO ale rozhodl jinak: prohlásil, že výklad a aplikace koexistenční smlouvy je soukromoprávní otázka, kterou není oprávněn posuzovat. Úřad se zaměřil výlučně na to, zda mezi označeními existuje pravděpodobnost záměny — a uznal, že ano. Proto přihlášku nové známky zamítl.
Co z toho plyne?
- Koexistenční smlouva není závazná pro správní orgány jako je EUIPO nebo Úřad průmyslového vlastnictví. Tyto úřady nejsou oprávněny rozhodovat o tom, zda jedna strana porušila smlouvu.
- Pokud dojde ke sporu, významnější roli hraje stáří a podobnost ochranných známek než smluvní ujednání mezi stranami.
- O tom, zda byla smlouva porušena, rozhodne pouze civilní soud – a to až v případném následném řízení o náhradě škody nebo o plnění závazků.
- Známkoprávní spory nelze plně „vyřešit“ smlouvou – lze je jen minimalizovat.
Kdy se vyplatí koexistenční smlouvu uzavřít?
Přestože koexistenční smlouva negarantuje, že Vaše ochranná známka nebude napadena, má několik výhod:
- snižuje riziko námitkových a soudních sporů,
- může zafungovat jako důkaz o dobré víře přihlašovatele nebo uživatele ochranné známky,
- je cenná při vyjednávání s investory či obchodními partnery,
- slouží jako nástroj pro regulaci vztahů mezi partnery nebo dceřinými společnostmi.
Je však důležité, aby smlouva byla precizně formulována, ideálně s pomocí advokáta specializovaného na právo duševního vlastnictví.
Praktické doporučení
- Nezakládejte ochranu jen na smlouvě – vždy si ověřte právní sílu Vaší známky ve veřejných rejstřících.
- Nastavte jasná pravidla – vymezte, jaké výrobky a služby spadají pod kterou známku, a v jakém geografickém rozsahu.
- Zvažte možnost alternativního řešení sporů (např. rozhodčí řízení) – ušetříte čas i náklady.
V případě jakýchkoli Vašich dotazů týkající se dané problematiky se na nás neváhejte obrátit.
Mgr. Matěj Grödl, BSc. managing partner: matej@groedl.cz
T: +420 724 313 057